Čínská čtvrť

Nicholsonův Jake Gittes je specifickým typem soukromého „očka“. Nepije, nestřídá ženy, je tak trochu bulvární celebritou a známou postavou společenského života Los Angeles. Narušování vyšetřování bývalých kolegů od policie je pro něj zábavným sportem a drobnou pomstou za šrámy na duši získané během vlastní policejní kariéry. Mistrovství Nicholsonova výkonu spočívá v tom, že po celou dobu děje filmu z jeho gest, pohybů a pohledů cítíme, že se přes veškerý cynismus zároveň modlí, aby neudělal stejnou chybu jako „tenkrát“ v Čínské čtvrti. Například když si všimne pigmentové skvrny v oku Evelyn, anomálie, která je předzvěstí zbloudilé kulky. Díky svým bystrým smyslům zaregistruje napoprvé i vodítko k Mulwrayově vraždě, které je všem na očích, ale kvůli příchodu osudové femme fatale na scénu mu nedokáže věnovat dostatečnou pozornost. Jeho instinkty a intuice jsou ve srovnání s ostatními postavami filmu neporovnatelné. Je zmíněnou celebritou a místním klaunem. Trik spočívá v tom, že pod tímto ochranným zabarvením je Jake klaunem bílým a osamělým – bytostně noirovým. Jeho nečekaně hysterický výbuch v lazebnickém salonu nás hned na začátku filmu upozorní na to, že Jake postrádá mocenské zázemí, kterým disponují jeho soupeři. A zároveň tuší (i přes Nicholsonův suverénní křivý úsměv), že toto rozložení sil nedokáže zvrátit. Přesto se vlastním krédem „Let sleeping dogs lie“ řídit nedokáže.

Polanského dva největší projekty v Hollywoodu, Čínskou čtvrť a Rosemary má děťátko dělí propast šesti let, během kterých Hollywood i sám Polanski prošli radikální proměnou. Jedna věc zůstává stejná – i přesto, že Polanski pravidelně překračuje natáčecí plán, Paramount zůstává trpělivý, protože jeho bossové jsou nadšení z promítání denních prací. Je důležité zmínit, že Polanski přitom nenavazuje na poetiku filmu noir zdaleka tak estetizovaně jako například o dekádu později Ridley Scott v Blade Runnerovi. S výjimkou hudby Jerryho Goldsmithe a retro stylizovaných úvodních titulků se ocitáme v klasickém detektivním příběhu. Archetypy nenavazují na konvence noirového žánru, ale spíše na incestuální archetypy biblické a antické nebo ty, které známe z novinových titulků doby aféry Watergate. Vzhledem k Watergate získává Towneova zápletka týkající se nedostatku vody a jejího odkloňování z různých pozemků kvůli podvodným machinacím i mírně satirický podtón. Nehledě na to, že jde také o až surrealistický námět upomínající na počátky Polanského evropské filmové kariéry.