LETNÍ KINO: Děvče ze sirkárny

V osmdesátých letech se ve Finsku často mluvilo o tom, že problémem finského filmu je nedostatek dobrých námětů. Kaurismäkiho tehdy napadlo, že podkladem pro dobrý námět se může stát například obyčejná sirka: Kde se vyrábějí sirky? Nejspíš v nějaké továrně. A kdo je tam vyrábí? Snad nějaké děvče. A kam jde děvče po práci? Možná domů. Co na něj doma čeká? Možná úchylný otec. Rozvinutím tohoto elementárního dějového řetězce vzniká na konci drama téměř antických rozměrů. Snímek obsahuje, i na Kaurismäkiho tvorbu, mimořádně málo replik, první zazní až po devíti minutách filmu: „Jedno malé pivo.“

Z Andersenova pohádkového anekdotického vyprávění o chudé malé prodavačce sirek, která se poslední den v roce osvobodí od bolestí světa a dostane se k Bohu, Kaurismäki převzal především postavu dívky, jejímž údělem jsou sirky. Hlavní představitelka tohoto filmu Iiris pracuje, jak naznačuje titul, v sirkárně. Jinak se ale charakteristika její postavy nijak neodlišuje od kaurismäkiovského typu. Ačkoli je už dospělá, stále bydlí u rodičů. Monotónnosti života uniká čtením dívčích románů a příležitostnou návštěvou tanečních zařízení. Jednoho dne však potká vysněného muže, ale bohužel velmi brzy zjistí, že se ani minimálně nepodobá idolu objevenému v únikové literatuře pro ženy a dívky. A tak velké zklamání Iiris odpustit nemůže… To už Andersena nepřipomíná ani zdaleka. Oproti děvčátku z jeho pohádky, jež končí svůj život v takřka úplné nehybnosti a jisté agonické apatičnosti, se filmová Iiris rozhodne jednat. A ačkoli pomsta iniciovaná zklamanými iluzemi působí nejen pateticky, ale vlastně i nepatřičně, je to samo odhodlání hlavní představitelky, vytrhující ji z umrtvujícího poklidu, co dodává filmu opravdu dramatický rozměr.