Mechanický pomeranč

Adaptace bestselleru Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč je nepochybně nejslavnějším Kubrickovým filmem, který získal mj. Cenu newyorských filmových kritiků za režii, byl nominován na Oscara za režii, za scénář etc. Tato jakéhokoli sentimentu zbavená ironická vize moderní společnosti zítřka se stala kultovním dílem, ve Velké Británii mimochodem cenzurou zakazovaným. Malcolm McDowell v hlavní roli arogantního a brutálního, leč démonicky vitálního Alexe, plného euforické rozkoše z násilí, které spolu se svým gangem chuligánů v Londýně nedaleké budoucnosti páchá, se paradoxně stal pro celé masy mládeže přitažlivým, revoltérským hrdinou. Jak McDowell uvádí, Kubrickův humor „je velmi černý, až do krajnosti černý“, a proto i Alexova postava musela být s tímto jeho smyslem pro humor v souladu. Kubrick Alexovy násilnické činy neustále elegantně stylizuje, za pomoci vtipného použití hudby (kupříkladu Beethovenovy Deváté) odvádí divákovu pozornost od toho, co by se muselo jevit jako nesnesitelná dávka brutality (sekvence znásilňování), a zároveň zobrazuje Alexovy oběti jako nepříjemné lidi-karikatury, zabydlené v nevkusných pop-artových brlozích.

Alex jako fantaskní postava působí na onu temnou, živelně anarchistickou stránku, která se v každém člověku ukrývá, a rozněcuje lidskou touhu po okamžitém sexuálním ukojení, po uvolnění potlačovaných pudů, po touze pomstít se zbyrokratizovanému společenskému systému, po potřebě vzrušení a dobrodružství, neomezované jakýmikoli konvenčními ohledy. Z jiného hlediska je Mechanický pomeranč ironickým podobenstvím – oproti Doktoru Divnoláskovi a 2001: Vesmírné odysseji o hodně pesimističtějším – o tom, jak se moderní člověk stává strojem s kontrolovaným myšlením a jak mohutnou agresivitu to v něm uvolňuje.